Co chtít od života a jak se vyšplhat ze dna

Někdy zhruba od začátku roku 2016 jsem v podstatě v jednom začarovaném kruhu někde mezi depresí a ztrátou vůle. Postupně zjišťuju jak se z toho dostat. Navíc v mém nejbližším okolí to je hodně podobné, takže v tom nejsem sám, ale v podstatě jsme jen parta chodících zombíků, která místo ohraného „mozkyyy“ provolává „depreseeee“ s nejen zlomeným hlasem.

Jedna z výhod je, že jsme všichni v podobném stavu, kde vzájemně hledáme chyby co kdo mohl udělat, kde kdo co přehlédl a neřešíme jen sami sebe v schoulení někde v rohu. Pohled od jiného se stejnými zážitky a stavy je asi ta nejlepší náplast, i když působí pomalu.

Já sám za sebe jsem udělal několik rozhodnutí, kterými jsem si, nazvěme to všeobecně, snažil pomoct a co jsem tak nějak v duchu cítil, že v životě potřebuju. Začalo to změnou pozice v zaměstnání, jejíž možnost se mi snesla jako dar z nebe za minutu dvanáct. V osobním životě to byla vzpruha, kterou jsem potřeboval a dala mi i něco navíc než kolik jsem toho potřeboval.

Dalším krokem bylo přenést to do širšího života, kde jsem doufal, že změna k lepšímu, která mě dokázala dostat ze sklepa do osmého patra dokáže alespoň přibližné výsledky dále. Bohužel jsem ale nepočítal, respektive jsem nevzal v potaz, že už to neřeším jen ve svojí hlavě a začaly vystupovat na povrch dávno zapomenuté věci minulé, které jsem už doufal že jsem vytěsnil a myslel jsem si že  tohle už neexistuje.

Na rozdíl od smazané složky v počítači, v lidské hlavě trvalé smazání nejde. A čím hlouběji to zahrabete, tím je to horší když od toho dostanete ránu.

Strašně dlouho jsem se považoval za normálního, než jsem zjistil, že být normální je špatně. Člověk musí být sám sebou a nesmí se měnit. Může se přizpůsobit, může se trošku ohnout, ale nesmí se měnit podstata toho člověka. A právě ty změny, které člověk dělá násilím jsou to nejhorší co může být. Může to být plánované dlouho dopředu, může to být spontánní, ale musí to jít přirozeně.

Když jste od pondělí na dně a naplánujete si prodloužený víkend, který pomůže, musíte počítat s tím, že všechno špatné jen posunete trošku hlouběji a užíváte si každou chvíli dobra a klidu, která je k dispozici. Jediné co je důležité je to přebít. Když se to pokusíte udusit, tak si jenom vzpomenete nebo vybavíte další, v danou chvíli, hrůzy, které dokážou během minuty poslat do kolen a totálně celou dobu zničit. A nejhorší je to následné procitnutí, kdy si člověk uvědomí, jak moc to posral nejen sobě, ale i těm ostatním. A i když jde v tu danou chvíli jenom o mě, stejně je potřeba na ostatní brát ohled. Ať už prostou omluvou, nebo něčím jiným.

Pokud umím v sobě něco udusit, tak se musím kousnout a jenom to trochu přidusit, ale nechat občas nadechnout. Je to běh na dlouhou trať, ale co už. Nic nikdy není hotové za pět minut a navíc jednou drobnou chybičkou můžete člověku, kterému dlouho pomáháte přeskočit překážku, ublížit a klidně i vrátit do ještě horšího stavu než v jakém jste ho našli. A pak o něj můžete přijít úplně. A najednou ta bolest, kterou máte v sobě přenesete na někoho dalšího, který toho už má sám dost a třeba neví kudy kam. A musíte si uvědomit, že se to vrátí jako bumerang a dá ránu když to nečekáte.
Jediné dobré co jsem si odnesl je to nejlepší co jsem mohl na řádcích výše. Je to mnohem lepší než se nechat profackovat, i když to bolí mnohem víc, dá se na to spíše zaměřit a uvědomit si tu kravinu, co jsem vlastně udělal a jít s tímhle břemenem dál. Facka odezní, ale tohle přebolí. A tom to celé vlastně je.